Milena Zikmundová - významná osobnost jezdeckého sportu

MGR. MILENA ZIKMUNDOVÁ - VÝZNAMNÁ OSOBNOST JEZDECKÉHO SPORTU NEJEN SEVEROČESKÉ OBLASTI

Jaký byl váš první kontakt s koňmi a vaše jezdecké začátky?

„S koňmi jsem přišla do styku již jako dítě u dědečka na statku, organizovaně jezdit jsem začala v roce 1946 v tehdejším Jezdeckém odboru Sokola, později Svazarmu, Jezdeckém oddílu Státní statek Jiskra až k dnešnímu Jezdeckému klubu BON Equi Club Louny.“

Vaše začátky byly v době v Československa za vlády Komunistické strany. Jezdectví v té době nebylo zrovna veřejně dostupným sportem, který by byl hojně podporován. Jak byste popsala tuto dobu - bylo těžké prosadit se (jezdit na závody, jaké byly možnosti tréninku ….)?

„Zpočátku jsme jezdili na reversních vojenských koních, soukromých koní bylo minimum, trénovalo se jen v sobotu odpoledne a v neděli, protože koně byli ustájeni u soukromých zemědělců, kteří je používali k tahu a dnem volna pro koně bývalo pondělí. My, (tehdy ještě) mladí jsme je přiváděli na jízdárnu z okruhu až 8 km od města a po ukončení jízdárenské práce je opět vraceli do domovských stájí. Pro cestu pro koně a zpět jsme používali jízdní kola. Takže fyzická kondice nás jezdců i našich koní byla s tou dnešní nesrovnatelná, ale stejně nesrovnatelná byla i tehdejší sportovní úroveň. Startovali jsme v drezurních i skokových soutěžích st. Z a L, vyšší soutěže patřili převážně armádním jezdcům a několika málo civilistům. S nástupem komunismu byli koně u armády zrušeni, ti stávající zestárli a museli jsme hledat nové zdroje a těmi se stali koně ze Státních statků a JZD, kde byli koně postupně likvidováni. Pomalu se začali objevovat sportovní koně i na různých hříbárnách, takže sportovní úrověň postupně stoupala.“

Jak dlouho se aktivně věnujete jezdectví - jako jezdec, funkcionář a co vás k tomu vedlo?

„První závody jsem absolvovala v roce 1949 a bylo to v Mělníku. Kolbiště bylo ještě v Hořínském parku a v soutěžích startovali společně civilní i vojenští jezdci. Soutěže na pony tehdy ještě neexistovaly, soutěžilo se až od 14ti let, dopoledne se jezdily drezurní soutěže, které byly pro  dorost povinné, pokud chtěli startovat ve skokových soutěžích.

Souběžně s tím jsem od roku 1964 působila střídavě jako tajemnice, jednatelka, účetní a předsedkyně oddílu a později klubu, v OV ČSTV a v různých funkcích na krajské i celostátní úrovni ČJF a stala se cvičitelkou, trenérkou, stavitelkou parkurů, organizátorkou závodů, hlasatelkou, zkrátka vším, co bylo potřeba, včetně vybudování jezdeckého areálu v Lounech. To všechno samozřejmě ve spolupráci s řadou dalších spolupracovníků z řad lounských jezdců, bez jejichž každodenní několik let trvající práce by nic z toho nebylo.“

Jaké jsou vaše největší úspěchy s koňmi?

„Moje sportovní úspěchy nestojí za zmínku, i vzhledem k tehdejší úrovni koní, které jsme měli k dispozici i vzhledem k tomu, že jsem nebyla příliš soutěživý typ. Jezdila jsem ještě v létech 1970 a dalších, ale věnovala jsem se především přípravě mladých koní, na nichž potom startovali mladší jezdci.“

Měla jste svého „osudového“ koně?

“Mým prvním koněm, na kterém jsem startovala byla trakénská klisna Ita – tehdy jí bylo16 let a tím posledním, kterého jsem připravovala ve spolupráci s Mirkem Balcarem byl Rubis. Mezi tím byla celá plejáda koní, všichni ve mně zanechali svou stopu a něco mě naučili a nerada jsem se s nimi loučila.“

Jak vnímáte jezdectví dnešní doby v porovnání s dobou minulou?

„Jsem ráda, že po sametové revoluci a zejména v poslední době úroveň jezdectví u nást stoupá a jsem si vědoma toho, že to závisí především na penězích, které jsou různými mecenáši do tohoto krásného sportu investovány. I tento sport se postupně profesionalizuje, ale věřím tomu, že krásné chvíle v sedlech svých koní prožívají i řady amatérských jezdců, kteří sportují hlavně pro svou radost. Jenom mě mrzí, že mizí vzájemné přátelství mezi jezdcem a koněm, někteří zejména mladí už nevnímají svého koně jako živého kamaráda, ale jenom jako věc, která jim slouží jen ke zviditelnění mezi vrstevníky.

V každém případě přeju všem milovníkům jezdectví hodně radosti a úspěchů v sedlech jejich koní.“

Oblastní výbor severočeské oblasti děkuje paní Mileně za dlouholetou práci v ČJF a přeje jí hodně zdraví, štěstí a radosti s koňmi.